Já se na horory moc nekoukám. Zvlášť ne na ty, ve kterých se lidé ubytují na místě, o kterém se na začátku dozvídáme, že je prokleté nebo v okolí řádí masový vrah. Normální člověk by pro své dovolenkování zvolil jinou lokalitu, ale oni tam zůstávají. A pak jem přikyvuju a říkám si "Dobře jim tak". To už jsou lepší válečné filmy. Kde lidé mají více pochopitelný důvod, proč se vystavovat nebezpečí.
Ale mám ráda psychologické horory v knižní podobě. Takové, kde jsou rozpitvány emoce hlavní postavy do nejmenších detailů. Takové, kde zdroj strachu není něco tam venku, před čím jde normálně utéct, když se rozhodnu včas. Spíš to, co si člověk nosí v sobě. Nejistota, vzpomínky, svědomí, pocit že je člověk něčím neviditelným pozorován a pronásledován... A snad i pronásledován je i když mu nikdo nevěří nebo s tím nikdo neumí nic udělat. Takové ty horory, kde se člověk přestěhuje na strašidelné místo ne kvůli adrenalinu nebo či z lehkomyslnosti, ale proto, že ho fascinují místa s temnou atmosférou. Milujeten starodávný nábytek, ze kterého se ozývá hryzání červotoče, to děsivé skřípání v podkroví i praskot větví za větrných nocí. To rytmické bubnování deště na okením parapetu, které nikde jinde není takové, jako tam. A i jemu se ovšem obývání takového místa stane osudným. Ale ne hned. Spíš po letech, kdy pomalu a nenápadně degeneruje jeho mysl až k zešílení. A kdo ví? Snad byl šílený už před tím.
No, snad můj komentář není nijak neurvalý. Potřebovala jsem jen nastínit situaci, jak to cítím já.