Kelly Sikkema / Unsplash a vlastní úprava

Představte si, že by vám někdo řekl, že vám zbývá poslední den v životě, jak by jste ho prožili? Byla by to procházka se psem, polibek někomu koho milujete a nebo by jste oslovili člověka, kterého jste dlouho neviděli?

Já osobně asi nevím, jak bych reagovala, ale jde mi o to, že nikdo z nás neví kolik zítřků nás opravdu čeká a proto je důležité prožívat každý den jakoby byl poslední. Neviděla jsem všechna místa ze svého seznamu, nezkusila tolik dobrých jídel a neudělala spoustu věcí. Prostě to odkládám s tím, že mám ještě dost času, ale to vědět nemůžu a proto je třeba začít žít.

Začala jsem nad tím dost přemýšlet, když jsem jela tramvají do práce, vystoupila jsem a když jsem stála, viděla jsem starého pána, který koukal skrz okno. Jeho obličej byl plný vrásek a šlo vidět, že si toho hodně prožil. Jeho pohled byl zvláštní možná bych řekla, že skoro až vzácný. V jeho očích šla vidět samota a že je mu asi jedno, kam ho tramvaj odveze.

Bylo mi to líto až jsem měla skoro slzy v očích. V ten den jsem si uvědomila, že bych neměla čekat a začít opravdu žít, protože jednou se probudím, bude mi třeba osmdesát a můj život bude pořád stejný jenom kratší. Myslím, že je třeba si uvědomit, že tady nebudu navždy a začít trošku riskovat.



Taky jsem poslední dobou šíleně zanedbávala psaní. Jen jsem se teď stěhovala a stála ještě vstřebávám rozchod. Jsem sama ve městě, které skoro ani neznám. I need to change, Musím opravdu už dokončit knihu, protože ji jinak budu psát do konce života. Venku je konečně hezké počasí, tak by bylo super toho využít a jít poznávat neznámé. Načerpat trošku inspirace a vyčistit si hlavu :)

Letos s nejlepší kamarádkou chceme jet na dovču a já se nemůžu dočkat, protože jsem původně myslela, že nakonec pojedu někam sama. Takže máme před sebou velké plánování kdy a kam. Já už mám nějakou představu, ale uvidíme. :)

ZDROJ