Life or dream

Unsplash / John Vincente a vlastní úprava

• Karanténa den nevím kolikátý #stayhome

Zatím jsem nedělala nic zajímavého a produktivního kromě toho, že jsem se konečně podívala na všechny série Lucifera shlédla neskutečný dokument o Lil Peepovi, který mi ukázal, jak moc je život křehký a že kdykoliv může zmizet. Dokument najdete na Netflixu, doporučuju.

ZDROJ

Do knihy jsem zatím připsala pouze pár řádků, protože jsem myšlenkama úplně někde jinde. Snažím se najít nějaký pozitivní bod, který mě zase dostane zpátky. To co se teďka děje je smutné a nikdy v životě bych si nepomyslela, že se něčeho takového dožiju.

Držím se spíš doma, protože venku je nebezpečno a já jsem docela slabý článek. Chybí mi rodina, ale kvůli tomu co se děje, jsem pro jejich i mojí bezpečnost raději zavřena sama doma. Snad to nějak brzo přejde a já je budu moct navštívit. Je toho najednou nějak moc.

Zjistila jsem, že jsem ve fázi, kdy nedokážu novým lidem důvěřovat. Asi je to normální, ale potom si to ti lidi berou osobně a já jsem ta špatná. Odjakživa jsem se bála selhaní, že lidi zklamu. Že jim ublížím a že oni ublíží mně. Myslela jsem si, že když se uzavřu a budu se soustředit na úplně jiné věci a lidi, že když to nebude pocitové, nemůže se mi nic stát.

Nejspíš jsem všechno zničila. Nejen, že jsem vyhnala bolest, ale i všechno ostatní. Dobré i zlé. Dokud nezbylo absolutně nic. Proto je lepší žít pro přitomný okamžik, protože skvělé na tom je, že zítra přijde znovu a vy se aspoň můžete pokusit vše změnit.

Unsplash/Nick Morrison - vlastní úprava

Mám blok, pero, Jacka, led, kam psát. P.G.

V poslední době se cítím nějak zvláštně a možná to bude tím, že bydlím ve městě, které mi je v podstatě dost cizí a tím pádem se cítím strašně sama. Rodinu a přátele nemám zas, tak daleko, ale přijde mi to jakoby ode mně byli tisíce kilometrů. Jsem strašně citlivý člověk a proto mě všechno, tak strašně vezme.

Někdy cítím, jak všechny hvězdy na nebi svítí jenom pro mně a druhý den jsem zase ve stejném kole. Pořád mluvím o tom, jak chci strašně vydat knihu, cestovat, ale nic moc pro to nedělám a to mě ničí. Po nocích píšu články, které nakonec ani nepublikuju. Žiju streotyp, ale nedokážu to změnit.

Nedokážu ani slovy popsat, jak se cítím. Chtěla jsem tenhle rok na chvilku vypadnout pryč, ale podle momentální situace to vypadá, že budu muset inspiraci hledat z okna bytu. Vždycky jsem snila o tom vydat vlastní knihu, ale teď se ani nedokážu dokopat k vydání článku. Dokonce jsem si koupila Kreativní zápisník od Reného Nekudy, abych se dala trošku do kupy. Zatím jsem ten zápisník neotevřela.

Rozhodla jsem se, že si udělám o volnu takový "svůj den", kdy se budu snažit udělat vše proto, abych se přesvědčila, že zvládnu všechno změnit a nebude to stejné jako teď. Vytáhnu si všechny své staré deníčky do kterých jsem si psala všechny svoje sny i to co se mi splnilo a trošku si připomenu, že stojí za to porazit vlastní démony. Možná by nebylo na škodu i na chvilku vypnout mobil.

Vlastně možná trošku dokážu popsat, jak se cítím - řeknu k tomu jen tohle : James Dean. Někdy, když není venku -20 tak se procházím po okolí s hudbou, která tu procházku mění úplně v něco jiného. Je to zvláštní, ale zároveň osvobozující.

Pokud tenhle článek čtete, tak jsem ho teda opravdu publikovala a nejspíš, tak padesátkrát přepsala.