Unsplash / Roman Kraft

 Jsem momentálně asi v takovém rozpoložení, kdy mám chuť odjet někam daleko a vylézt úplně jako nový člověk. Sbalit si pár věcí do auta a toulat se nočním městem sama. Nechat vyplavit myšlenky, které jsou pod zámkem a už na ně nikdy nemyslet.

Cítím se celá taková rozpolcená, kdy nevím, co je správné a co je špatné. Cítím, že potřebju změnu. Nejlépe změnit teda sebe. Nejsem špatný člověk, ale prostě se mi dějou špatné věci a s tím klesá i má důvěra k lidem. Někdy přemýšlím nad tím, že se klidně může stát, že druhý den už tady nemusím být a umřu i s tím, co jsem udělala, řekla a nebo naopak. A to je na tom to nejvíce smutné. Ne samotná smrt, ale to co nechám za sebou.


Co na sobě opravdu musím změnit je to, že nechci být už tak citlivá. To je asi moje největší slabina, kterou mám. A nejspíš taky žárlivost, po předchozích vztazích nemám moc důvěru k novým partnerům a hledám každičkou chybu, která by mohla fakt dokonalého vztahu ve vteřině rozvrátit. Taky si kolikrát říkám, že by možná bylo lepší, kdybych byla sama a tyhle bolístky "nám" ušetřila. Protože už mi jde hlava kolem z toho všeho a vždycky jsem z toho špatná já, což je někdy pochopitelné, ale tohle je možná i jeden z důvodu proč mi nikdy žádný vztah nevydržel. Možná pro mě na tomhle světě prostě nikdo není a já se vrhám do vztahů, které jsou už dávno u konce.

Jsem chápává a tolerantní, ale jsem opravdu žárlivec. Některé věci dokážu chápat, ale v některých jsem až hysterická. Ne každý tohle dokáže přijmout a i já s tím bojuju, ale někdy je to prostě silnější. Nebo ne hysterická, ale jakmile vidím nějaký menší náznak něčeho okamžitě se stáhnu a začnu přemýšlet nad tím, že tohle nejspíš není pro mně. Je to těžký.